Katalánie křičí: In Da, In Da, Indapendencia!!!

Je horko jako v peci, ani větříček, všude kolem mraky lidí oblečených v žluto-červených barvách, lépe řečeno jedni v rudé, druzí v "banánech". I já jsem žlutý a na tričku mám hrdě Sí, Sí, přesto, že nejsem rodilý Katalánec, ale Čech a ještě k tomu turista. Připojuji se k těm davům, společně se svým hostitelem a domácím v apartmánu, který je jako vždy velmi vstřícný a stává se pro nás také průvodcem. Jmenuje se Víctor a je stejně hodný, jako většina Katalánců.

Největší poklidná demonstrace

Abych byl konkrétnější a neupadal moc do sentimentu. Nacházím se v Barceloně a je právě 11. září odpoledne. Den před mými narozeninami, doba mé dovolené a také největší dosud konaná mírumilovná demonstrace v Evropě. Co víc si můžu přát. Necelé dva miliony organizované do čtyřstupů se postupně formují v úchvatné ztvárnění katalánské vlajky. Celý zázrak je ovšem vidět jen z výšky. Nejlépe pak z vrtulníku, těch tu létá vskutku požehnaně. Těm je hej. My demonstrující dole jsme všichni propocení, ale spojuje a baví nás společné nadšení.

I já a moje sestra s přítelem, kteří jsou s námi, propadáme pozitivní davové psychóze, tleskáme a dokonce se chvílemi snažíme tak trochu skandovat, přesto, že vůbec nevíme, co onen pokřik značí.

In Da, In Da, Indapendencia! To byl ten mocný chór, který hřměl všude kolem. Zjistil jsem si to o něco později a toto provolání mi dosti ulpělo v paměti. Samozřejmě to značí nezávislost.

Postupně se zformovaly dvě největší ulice do jednoho velikého V, nikoliv jako vítězství, ale jako Volit. Katalánci totiž bláhově věřili, že se jim touto monstrózní demonstrací v duchu poklidu umožní alespoň referendum a možnost svobodně se vyjádřit k tomu, zda chtějí nadále setrvávat po boku se Španělskem. Pod područím tohoto kolonizátora a zvláště pak vládnoucího Madridu, je Katalánsko, mimo jiné se pyšnící také nádherným pobřežím Costa Brava nebo věhlasnou Barcou, již více než 300 let..

Dojná kráva Madridu

To vše znamená pochopitelně obří příjmy pro pokladnu centrálního Španělska, v čele právě s hlavním městem. A možná je v tom i trocha španělské ješitnosti, ale kdo ví, celá situace je složitější, než by se nám obyvatelům střední Evropy mohlo zdát.

Co je podstatné, španělský parlament velmi razantně zavrhnul i samotné referendum, o nějaké „independencii“ nechce ani slyšet. Zdá se, že své Sí, Sí hrdí Katalánci opět neřeknou, nebude jim to umožněno. Referendum se mělo konat 9. Listopadu, toto datum se však ve stínu událostí jeví jako nemožné. Odpovědí na španělskou nehoráznost jsou zajisté další demonstrace.

Žhavý, ale poklidný protest

Užil jsem si řev, randál a celou mega demonstraci, „vychutnával“ jsem proudy potu na těle a samozřejmě nezaměnitelnou atmosféru. Spíše jsem si připadal jako na velikém karnevalu, ovšem v dvojbarevném pojetí. Bubnování a ohlušující hudba se ozývaly všude vůkol a všude vůkol bylo také nemožné hnout se, nebo se dokonce dostat na WC. Když jsme se vydávali zpět k vozu, procházeli jsme kolem těch vytrvalejších a míjeli neuvěřitelně dlouhé fronty na záchody, i ty přírodní. Všude nekompromisně zavřeno. I sebemenší kapka pitné vody byla blahodárnou záchranou a stály se na ní obrovité hadovité fronty.

To vše jsem musel vytrpět společně s nadšeným obyvatelstvem slunné Katalánie, kterého se vše na rozdíl ode mě týká a vůbec toho nelituji. Dříve jsem měl o tomto hrdém národu trochu zkreslené mínění, dnes už naštěstí vím, že mírumilovní Katalánci žijí v područí země, které je ždímá a ždímá a nepovolí. Že oni jsou v právu, ale jejich síla není dostatečná, aby pohnula s nadutými pány z Madridu.

Věřím v nezávislou Katalánii

Pravděpodobně budou následovat další demonstrace, kdoví, zda stále tak poklidné, a možná jednou Španělsku dojde, že to půjde i bez Katalánie a bez jejích peněžních injekcí. Když ale oni páni v Madridu nejeví sebemenší ochotu naslouchat, bohužel nechce naslouchat ani EU. Ano i Evropská Unie se staví k myšlence nezávislosti dosti skepticky.

Pro mě byl pobyt a dovolená na rajském pobřeží Costa Bravy nejen skvělou možností jak si odpočinout a válet se na rozpálených plážích, ale také jsem trochu více přičichnul ke zdejším mravům a povaze katalánského lidu. Tito malí človíčkové oplývají ochotou, zdvořilostí a učenlivostí, a to ani nemluvím o jejich dobrosrdečnosti.

Proto si i já ze srdce přeji, aby byla Katalánie svobodná, a to co nejdříve, aby se vše obešlo bez násilí, jako tomu bylo doposud. V duchu volám: In Da, In Da, Indapendencia!